POHLAZENÍ NA „DUŠI“

Ať děláš cokoliv, v danou chvíli to „MÁŠ“ dělat.
Jízda na kole, spánek, dívání se na TV nebo čtení jsou činnosti,
které mají z pohledu Vědomí – Nejvyšší Existence nebo Boha
stejnou kvalitu – ve všem je totiž „ON“ obsažen.
Jakmile jednu činnost povýšíš nad ostatní a „napumpuješ“ do ní nadměrnou důležitost, je to začátek postupné cesty k vlastní neuróze.
Ať je to vztah, práce nebo studium, když to „přeženeš“ s jejich důležitostí, zaděláváš si na velký problém.
Tím to získá sílu s tebou mávat do všech stran a vnitřní klid,
který ve skutečnosti hledáš, se stává nedosažitelným.
I když se rozum – ego tomu bude bránit, nic není „vyšší“ a důležitější, než to ostatní.
Může to být pro tebe významné, ale jakmile si „naprogramuješ“,
že bez určité věci, osoby nebo vztahu nemůžeš žít, přestaneš vidět věci takové, jaké jsou.
Žádná činnost není „duchovnější“, než jiná.
Chůze je stejně „duchovní“ jako meditace, posezení s přáteli má stejnou kvalitu jako četba té „správné“ literatury.
Forma je jiná, ale esence je jen JEDNA.
Proto se netrap, zda to, co zrovna děláš, je tou správnou činností pro daný okamžik a zda něco nezmeškáš a s něčím se tak nemineš.
Vždy děláš to jediné „správné“, co MÁŠ dělat v danou chvíli.
A pokud k tomu přistupuješ s poznáním, že vše má stejnou kvalitu,
můžeš stejně pohodlně uklízet domácnost tak, jako cestovat do dalekých krajin.
Oceán také nepreferuje jednu vodu před druhou, jeho obsahem je voda stejně, jako ve všem je obsaženo Vědomí.
S tímto pohledem můžeš ode dneška dělat to, co chceš nebo to, co je v danou chvíli potřeba a navíc s uvědoměním, že vše má stejnou kvalitu.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

LÁSKA
Láska k sobě je přirozená, protože TY sám jsi samotnou LÁSKOU.
Jak bys sám sebe pak mohl zapřít?
Mít rád sebe je ta nejpřirozenější věc na světě.
Můžeš být k ostatním tvrdý a zároveň milující.
Láska má mnoho podob, není jen o růžové barvě a bílých obláčcích na nebi.
Můžeš s ní vyrazit do boje, protože pak v něm nebude místo pro nenávist, ale bude to efektivní boj.
Bojovník s láskou v srdci.
Jsme naučeni nebýt se sebou spokojeni, a i přesto milovat druhé.
To je však nereálný úkol.
Pokud ale miluješ sebe, automaticky miluješ i vše ostatní.
Láska vytváří lásku, stejné podporuje stejné.
Až příště budeš mít snahu sebe kritizovat, polož si následující otázky:
„Proč bych zrovna TEĎ neměl mít rád sám sebe?
Jaká myšlenka mi v tom překáží?
Proč musím být k sobě kritický a tvrdý?
Na základě jakého názoru sám sebe odsuzuji?
Proč se nemohu mít rád takový, jaký jsem zrovna TEĎ a TADY?
Kdo řekl, že se musím změnit, abych si lásku zasloužil?“
Láska je jako vzduch, je ti vždy a všude k dispozici.
Můžeš ji nadechovat a výdechem pustit do „světa“.
Nikdy jsi nebyl od ní oddělen, protože je tvou podstatou.
LÁSKA je „v tobě“, proto se můžeš neustále „zalévat“ LÁSKOU.
Potom potřeba být někde jinde, než zrovna jsi a mít něco jiného, než je zrovna k dispozici, zmizí.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

KONEC UTRPENÍ

Utrpení, které zažíváš, je psychická nemoc.
Je důsledkem hledání toho, co je pro tebe přijatelné.
Tato rovnice je jednoduchá a má vždy stejný výsledek – zklamání.
Lidské neštěstí vzniká z toho, když se pokoušíš vyrušit jeden pól
zdánlivých protikladů a pozvat k sobě „domů“ jen to přijatelné a příjemné….to, co v danou chvíli chceš, po čem toužíš, na čem lpíš.
Potom se snažíš zavřít dveře před nepříjemným, nepřijatelným
…před tím, co nechceš a odmítáš vidět.
Jenže protiklady, které jsou myslí vytvořeny a tudíž jsou iluzí, (tak, jako vše, co mysl má na „mysli“), nemohou existovat bez sebe a své vzájemné provázanosti.
Na nich je postaven život tak, jak jej vnímáš.
Každé údolí má svůj vrchol a každý vrchol je spojen s údolím.
Růst se střídá s poklesem a sjednocení s rozdělením.
Touha zažít jen příjemné však staví polarity proti sobě
a tím vzniká utrpení.
Tento boj za „lepší“ pokračuje do té doby, dokud nevyústí ve zklamání.
Pokud budeš stále nespokojený s tím, co ti nabízí přítomný okamžik, tenhle závod nikdy neskončí a ty nikdy nedojdeš klidu.
Psychická bolest nastupuje v momentě, když chceš něco, co v přítomné chvíli není nebo odmítáš to, co zrovna je.
Pohádka „o konci utrpení“ má jen jeden společný konec:
„Buď spokojen s tím, co je, co zrovna přichází, a věř, že ve chvíli se vše může změnit ve svůj zdánlivý protiklad“.
Když přijmeš, že ve „tvém“ životě nemůže být neustále jen příjemné, dostal ses do proudu, v kterém jsi klidný, ať se proud stáčí doprava nebo doleva.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

ILUZE O VLASTNÍ NEDOKONALOSTI

Pokaždé, když posuzuješ a kritizuješ někoho jiného, všimni si, že je to snaha zakrýt něco, s čím se „pereš“ uvnitř sebe.
Může to být pocit, že nejsi dost dobrý takový, jaký jsi.
Když vytváříš soudy, jsi v kontrakci a vzdaluješ se Zdroji – své esenci.
Bolest tak vytváří další bolest, nekončící seriál.
Tak jsi závislý na pozornosti druhých, jejich souhlasu a přijetí.
Čím více se cítíš nedostatečný, tím více budeš hledat tam „venku“ něco, co by to zaplnilo.
Nic však trvale zvenku dovnitř „nepřiteče“.
Iluze o vlastní nedokonalosti je vymyšleným příběhem mysli.
Vzniká tím, že jsi naivně uvěřil nepravdivým myšlenkám, které mysl vytváří a baví se tím, jak jim bezmezně věříš.
Tak tě mysl neustále „namotává“.
Z tvého odporu k sobě nabírá na síle.
Tvůj pocit nedostatečnosti je pro ni palivem na cestě.
Nabízí ti rozličné techniky o nutnosti věčného zdokonalování se.
Tak ti podsouvá jednu lež za druhou a pocit spokojenosti, který v životě hledáš, ti vždy zmizí za nejbližším rohem.
Až zpochybníš pravdivost předpokladů, ze kterých nemáš „dobrý“ pocit, zpochybníš tak základy, na kterých je mysl založena.
A pokud by tě mysl přemlouvala, abys to nedělal, vzpomeň si, že ona se nikdy nestarala a nebude starat o pravdivost toho, co ti předkládá.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

Zdroj - Moojiji Czech

PROČ BYS MĚL?

Kdo řekl, že bys měl být za každé situace perfektní?
Proč bys měl mít nad každou situací vždy nadhled?
A proč by ses měl chovat tak a tak?
Kde jsi slyšel, že pokud tě někdo kritizuje, že je s tebou něco v nepořádku, a proto by ses měl cítit špatně?
Kdo ti „nakukal“, že abys byl skutečně naplněn, musíš být milován, jinak si musíš připadat osaměle a zle?
Jak jsi došel k tomu, že tvá hodnota jako člověka, je přímo úměrná tomu, čeho jsi dosáhl?
Proč by sis měl myslet, že když se nechováš „dokonale a necítíš se skvěle, že jsi selhal?
Co je špatného na slově „NE“?.
Proč bys měl vždy vědět, co chceš a co nechceš?
Proč bys měl všemu přijít co nejdříve „na kloub“?
Pro by sis měl pořídit všechno, co se zrovna nabízí?
A proč bys měl neustále někam směrovat a řešit jeden problém za druhým?.
Řekni mi, proč bys vlastně měl chtít být
úspěšný, viditelný, obdivovaný, milovaný a „vpředu“?
Pro bys měl každému vyhovět, mluvit slušně, neříkat, co cítíš
a nepojmenovat ty, kteří ti lezou na nervy?
Kde jsi „nakoupil“ všechny tyto zaručené rady a „moudrosti“?
Popřemýšlej nad tím.
Jakmile někdy ucítíš v sobě nějaký odpor a negativní emoci,
uvědom si, jaké „měl bych, neměl bych“ tě zrovna ovládlo.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

SMÍŘENÍ SE SEBOU

Když se smíříš s vlastními sklony, začneš žít jinak.
Lépe řečeno, začneš všechno kolem sebe vidět a vnímat jinak.
Není to o smíření s něčím vnějším, co tě trápí nebo rozčiluje,
je to jen a jen o tobě a tvém vztahu k sobě samému.
Smíření se sebou znamená přestat si dělat jakékoliv výčitky za „své“ chování
a necítit vinu za to, že jsi něco řekl nebo neřekl,
že jsi něco udělal nebo jsi byl zrovna pasivní.
Smíření se sebou znamená nepřebírat zodpovědnost za druhé
a nehledat, co jsi někdy a někde pokazil.
Prostě s tím TADY a TEĎ přestat.
Jakmile k sobě přistoupíš tímto způsobem,
přirozeně se přestaneš ostatním omlouvat,
protože to již nebude „tvá“ potřeba.
Ruku v ruce přijde spokojenost z toho, že jsi takový, jaký jsi.
Navštíví tě niterný pocit lásky ke svému vnitřnímu prostředí
– ke Zdroji, jímž ve své podstatě jsi.
Začneš se koupat ve vlnách fyzické reality namočen do světa lásky,
která tě vždy nesla a nese ve svém náručí.
Budeš námořníkem, který si plavby užívá, ať jsou vlny jakékoliv.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

NEBÁT SE POJMENOVAT SKUTEČNOST

Všechno nad tebou má moc do té míry, do které tomu kladeš ODPOR.
Odpor je stažení, kontrakce „tvého“ těla a „tvé“ mysli.
Hůř se dýchá a věci se vidí rozmazaně, protože jsou podbarvené emocemi.
Naproti tomu expanze – uvolnění od stávající situace se děje PŘIJMUTÍM toho, co je tak, jak to je.
Neexistuje totiž nic, co by nestálo za přijmutí.
Řeš svou situaci, hněvej se a klidně bojuj, nejdříve však přijmi skutečnost.
Tím nebudeš plýtvat svou drahocennou energií na své scénáře,
jak by vše mělo TEĎ být a jak by se ostatní měli chovat.
Přijmout něco neznamená totéž, jako považovat to za správné.
Neznamená to tvou kapitulaci, jde jen o to, aby ses nevzpíral realitě.
Když se ti TEĎ nedaří, tak se ti prostě jen TEĎ nedaří.
Když tě někdo nemiluje nebo tě „dostal“ svým chováním, jen to přijmi.
On nebo ona tě prostě jen nemiluje, to je vše, nic víc a nic méně.
Uvědom si, jak je to směšná událost v porovnání s chodem celého Vesmíru.
Neboj se pojmenovat SKUTEČNOST takovou, jaká zrovna je.
Otevře se před tebou velký prostor, uvolníš se a získáš od toho odstup.
Přijde obnovená expanze, budeš mít více energie a věci budeš vidět jasněji.
Pokud máš problémy s přijmutím něčeho, dáváš tomu příliš velký význam a bereš si věci osobně.
Jenže jsi v neosobní hře Vědomí, to je potřeba pochopit.
Dokud se to nestane tvým přirozením poznáním, budeš obvykle trpět.
Věci se mění, emoce se mění, city se mění, lidé se mění, vztahy se mění….
Polož si otázku:
Co se zrovna TEĎ děje?
Dokážu s tím žít?
Dokážu uznat, že to je tak, jak to je?
Jakmile to dokážeš, rozpustí se odpor a ty jsi svobodný.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

PLOUT S PROUDEM ŽIVOTA

Plout na vlně, která tě unáší, je mistrovství pohybu.
Plout životem znamená plně mu důvěřovat.
Jsi totiž přesně tam, kde máš být.
Plout s proudem života znamená uvědomit si, že se vše nemusí odvíjet tak, jak by sis přál.
Přijímáš, to co přichází a nebráníš se tomu.
Plutí je pochopení, že žádný dosažený cíl tě nemůže natrvalo uspokojit.
Proto jdeš tam, kam tě vede Vědomí, a netrápíš se nad výsledky.
Zbytečně neboucháš silou do fyzické reality, ale jemně našlapuješ
– využíváš samotný proud.
Na cestě zjistíš, že jakékoliv usilování, plánování a dosahování čehokoliv je iluze, která je součástí hry, dokud ji jako takovou neprohlédneš.
Potom přestaneš bezhlavě šplhat z kopce na kopec a necháš to snažení někomu jinému.
Nic nepotlačuješ – ani své myšlenky, jen je více pozoruješ.
Nemůžeš totiž ovládat něco, co jsi nestvořil.
Stane se z tebe ten, který se ke kosmické hře připojí.
Lehce se odrážíš v lodi, kterou nese mocný proud tam, kam je určeno.
Víš, že každý prožitek pomíjí a tak si užíváš vše, co ti je TEĎ dostupné.
Nikam nespěcháš, netlačíš a nikoho nekontroluješ.
Necháš ostatní, ať se jak šílení ženou od ničeho k ničemu.
Když zjistíš, že vytváříš k nějaké myšlence odpor, okamžitě se uvolníš a posuneš se do pozice pozorovatele sebe sama.
Stáváš se tak lovcem, jenž rozevírá pasti, které mysl nastražila.
Protože se neztotožňuješ se svými myšlenkami, nemůže tě žádná urazit, pokořit a dovést do zmatku.
A i kdybys některé myšlence skočil na lep, víš, že je to jen a jen hra, v které hraješ svou přidělenou roli.
Plout s proudem života je jako vychutnání si ranní kávy.
Jde o ten pocit, ne o samotný šálek.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

http://www.mooji.org/videos_foreignla