Monthly Archives: Únor 2017

KDYŽ DO NĚČEHO NAPUMPUJEŠ DŮLEŽITOST

Fotka uživatele Matrix-neo.
KDYŽ DO NĚČEHO NAPUMPUJEŠ DŮLEŽITOST

Když kvůli něčemu nemůžeš spát, nebo když jsi z něčeho velmi nervózní a máš strach, jak to dopadne, zřejmě jsi to postavil na piedestal důležitosti.
Uvěřil jsi myšlenkám, že to pro TEBE je v danou chvíli to nejdůležitější.
Zhypnotizován svou myslí po tom toužíš, přeješ si to, očekáváš, vyhlížíš a trápíš se po celou dobu, zda to, co chceš, se splní.
Možná si nedokážeš bez toho představit svůj další život, ale je to jen další chytrá past, kterou na TEBE mysl nastražila.
Vše je Vědomí, vše má tedy stejnou kvalitu a nic není důležitější, než to ostatní.
Pokud budeš přijímat okamžik po okamžiku a užívat si to, co se zrovna nabízí, staneš se klidnějším a vyrovnaným.
Pokud budeš přijímat vše, co se v životě objeví, jako stejně důležité, Život bude více rozmanitý a bude ti také více chutnat.
Můžeš něco preferovat, ale stupeň tvého nervového třesu ti přesně napoví, kdy už je toho „akorát“.
Dovolená v zahraničí nebo procházka v lese, pití kávy nebo cesta do práce, vše bude pro TEBE na stejné úrovni.
Rozhovor s dětmi stejně, jako posezení s přáteli.
Když se ve všem budeš mít rád (když jsi „doma“ u sebe), je jedno, co zrovna prožíváš nebo děláš.
Jsi Nekonečná Láska, proto není pro TEBE nic přirozenějšího.
Potom přestaneš cokoliv „strkat“ nahoru, nebo „odkopávat“ dolů.
Nebudeš stavět své štěstí na věcech, které považuješ v danou chvíli za nejdůležitější, ale budeš si užívat života v celé jeho široké a rozmanité kráse.
A když zrovna něco nemáš, nechybí ti to, stejně jako když to, co máš, odejde.
Tisíce „obyčejných“ věcí ti nahradí to nejdůležitější, V prožívání přítomnosti se však nemůžeš nikdy zklamat, protože přítomnost je TADY a TEĎ a vše ostatní jsou vzdušné zámky.

Karel Spilko
www.matrix-neo.cz

 

AŽ TO PŘIJDE

Fotka uživatele Matrix-neo.
AŽ TO PŘIJDE
Když tvé zklamání dosáhne určité hloubky, je připravena „půda“ pro probuzení se ze snu fyzické reality.
Nebude to vůbec jednoduché, protože se ti začne bortit vše, o co ses opíral.
Postupně zjistíš, že to, na čem si stavěl svůj život, není víc, než prázdná sláma.
V co jsi věřil, že ti poskytne spokojený život, se rozplyne jako pára nad hrncem.
Tvé plány a představy šťastného života plného toho, co ti systém nabízí, ztratí barvu a svou chuť.
Najednou si uvědomíš, že žádný vztah, vysněný partner, úspěšná kariéra nebo podnikání, módní oblečení, kupa peněz nebo atraktivní tělo nedokážou zamezit utrpení, ale naopak tě v něm udržují.
Prokoukneš svět jako jednu velkou iluzi, jako hrad postavený na písku.
Nebude to lehké období, protože vše známé, ztratí svůj akcent, svůj půvab, své kouzlo.
Doslova budeš „viset“ ve vzduchoprázdnu a rukama hledat něco z toho, co ti už vůbec žádný smysl nedává.
Tak, jako kapitán velí posádce lodi dát zpětný chod, Vědomí – Bůh – TY ve své pravé podstatě si sám sobě zavelel k cestě domů.
Budeš možná zmatený a nic ti nebude dávat smysl.
Přirozeně se stane, že fyzická realita sníží „volume“ své přitažlivosti
a začne růst krása tvého vnitřního světa.
Láska – TY se konečně dostává ke slovu a přináší sama sobě takové naplnění, které ti vnější svět nemůže dát.
Paradoxně se staneš více milujícím, více soucitným s porozuměním k ostatním.
Navenek se nic nezměnilo, ale uvnitř nezůstalo „kámen na kameni“.
Kráčíš v dešti vnějšího světa, a přesto zůstáváš nepromočen.
Pokud budeš mít trpělivost, počáteční skepse a zděšení z toho, co se s tebou děje, vystřídá obrovský pocit svobody a radosti.
Až to přijde, bude to opravdová a vzrušující jízda.
Karel Spilko

 

Integrace mateřského zranění II

Integrace mateřského zranění je přechod z postoje „vaše matka udělala to nejlepší, co mohla – a proto potlač své emoce“, na postoj „vaše matka udělala to nejlepší, co mohla – a zároveň si cením svých emocí
a nebudu je potlačovat“.
 Tento postoj předávaly matky z generace na generaci, a proto je pojmenován jako mateřské zranění.

Je to přijetí, že to, co jste v dětství cítily, bylo opodstatněné a v pořádku. A to, co se vám stalo, v pořádku nebylo.

Jako malé jsme se mohly naučit vypořádat se s tím, co se děje, vytvořením masky, že je vše v pořádku, i když není. Mohly se z nás stát rebelky, hodné holky, ta, která nikoho nepotřebuje, ta, která baví druhé.

Tyto masky mají společnou funkci – blokují přístup ke zranění z dětství. Mohla jste si myslet, že jste vděčná a empatická posluchačka, ale v realitě jste mohla jen tuto roli hrát, protože jste se ji naučila hrát. Uvnitř jste ale měla pocit, že jste neviditelná.

Patriarchát je forma společnosti, kde vládnou muži, v rodině otec. Ten má také primární zodpovědnost za její blaho a prosperitu. Patriarchát negativně ovlivnil muže i ženy. Říkal, že to, že něco cítíš, je slabost, a proto emoce musí být potlačovány. Některé pocity byly přitom označeny za špatné, neatraktivní a nevhodné. Jejich potlačení poškodilo emoční tělo nás všech.

Patriarchát nevidí matky jako komplexní bytosti, ale polarizují je do idealizace – „matky se mají uctívat“, nebo do očernění – „je to chyba matky“. Poté, co ze společnosti zmizela silná podpora žen navzájem, ženy dělaly vše pro to, aby je muži přijali a milovali.

Dívaly jsme se na své matky, které byly závislé na jakékoliv známce ocenění od jejich nevšímavých manželů. Dívaly jsme se na projevy nerespektujícího chování a zneužívání a mlčely jsme u toho.

Ženy v minulosti jen nevařily, neuklízely a nestaraly se jen o děti, ale také nesly emoční břímě druhých. Čistily emoční nepořádek – začínaly nepohodlnou konverzaci, nesly tíhu mrtvého ticha, žily s nevyřčenými záležitostmi, pohřbívaly v sobě nevyřčené potřeby, byly projekční obrazovkou popřené bolesti, procházely mezi agresivitou a pasivitou.

Muži byli učeni, že komunikace a emoční inteligence je ženská práce. Ženy byly uklizečky nejen doma. Byly odpadním košem nechtěných emocí. Bylo od nich očekáváno, že budou cítit za ostatní. A pak budou napadány za to, že se příliš emočně vyjadřují.

Abychom se znovu dostali do rovnováhy uctívání mužského i ženského principu, je třeba procítit plný repertoár svých pocitů a emocí. Dát si načas, znát cenu odpočinku, ctít pomalost, dlouhotrvající přirozený proces situací v životě, mrtvou část vývojového cyklu, přijímat záležitosti života, které jsou komplikované, naslouchat, počkat, užívat intuici a sny. Dát si přijetí a lásku bez hranic. Transformace není se toho zbavit (to by byl zase návrat do minulosti, do patriarchátu), ale obejmout bolest, nemlčet a neumlčovat své pocity.

Zdědily jsme vnitřní napětí – boj mezi normálním, přirozeným instinktem, a traumatizujícímu systému přežívání, který jsme přijali. Matky mohly být depresivní, odpojené, lhostejné, nebo nás napadat, emočně vyčerpávat a zneužívat. Mohly říkat: „ Potlač své potřeby a jdi dál. Hlavně to neřeš.“ Z našeho vnitřního dítěte se pak stal voják, bojující o přežití. Odpočívat znamenalo cítit se v nebezpečí.

Emocionální podpora a propojení byl v minulosti luxus, který jsme si nemohly dopřát, protože se muselo pořád pracovat a něco dělat. Zažívaly jsme energii mrtvé matky – naučily se cítit bezpečně v situacích, kde se zdůrazňovalo příliš mnoho práce, přetíženost, příliš mnoho požitku, což vedlo k nedůvěře ve svá vlastní těla.

V některých rodinách se přenáší model, že dcera hraje roli matky své vlastní matky. Role jsou tu obráceny. Projeví se to tím, že dcera vyroste velmi rychle a ztratí šanci být dítětem. Je od ní očekáváno, že se postará o fyzické a emoční potřeby své matky, což se v dospělosti projevuje jako nízké sebevědomí, slabé hranice, pocit viny a schopnost navazovat spoluzávislé vztahy.

Z těchto žen jsou pak vysoce úspěšné ženy, které mají tendenci na sebe brát emoce druhých. Z holčiček se pak stávají pečovatelky, ty, které nesou na svých bedrech dobro ostatních, na které se hází popřené rodinné zranění a tajemství. Cítí se jako panenky, které musí nést masku veselosti, zdvořilosti a vděku, navzdory tomu, že je v rodinách dysfunkce a zneužívání. Boj, ostražitost a snaha jsou nezbytné pro to, aby se cítily v bezpečí.

Tato žena si může myslet, že jen potřebuje najít toho správného partnera. Nebo vydělat x množství peněz. Že si může odpočinout, až postaví dům, až získá titul, až bude mít další dítě, až odejde ze vztahu. Všechno zmíněné souvisí s tím, že zraněné dítě hledá matku, severní hvězdu, která mu dá bezpečí, a až ji najde, pak si může konečně odpočinout a uvolnit se. Tímto snažením se dcera (jako když byla malá) snaží získat kontrolu nad svým prostředím. Připomíná vám to něco? :)

Svět bude vyléčen tím, že ženy budou ochotny pocítit celé spektrum svých emocí. Což zahrnuje odmítnutí cítit emoce druhých a odmítnutí nést zodpovědnost za ty, kteří nejsou ochotní udělat svou vnitřní práci. Vytvořit bezpečí v sobě. Každá žena, která to udělá, vytvoří toto bezpečí pro druhé.

Pocítění celého spektra emocí vede do síly a jasnosti. Každá žena potřebuje zažít pocit, že s ní není něco špatně, když odmítá nést emoční zátěž svého partnera, dítěte apod. Že je v pořádku cítit vztek, když ji někdo využívá. Momenty, kdy jsme přijaty jako bad girl, když jsme neupravené, když s lidmi nesouhlasíme, když říkáme něco nevhodného. Poznat, že přežijeme, když tak jednáme.

Integrovat mateřské zranění znamená zůstat se sebou, bez toho, abychom se tomu vyhýbaly a pak si to kompenzovaly přehnanými obavami, jídlem, nakupováním, závislostí na internetu, hledáním ocenění, nesením zátěže emocí druhých lidí.

Připustit si pocit vnitřní prázdnoty, který může být spuštěn negativně – vstoupíte do situace, která vám ukáže to, co jste v minulosti nedostaly; nebo pozitivně – když vám někdo dá více lásky, pozornosti a respektu, než jste kdy v minulosti dostaly. Oba stavy mohou ve vás vyvolat smutek původního deficitu výživy a na této nové osobě si můžete vytvořit závislost.

Nevyhýbat se pocitu vnitřní prázdnoty a nefixovat se na osobu „nové matky“. Vyživit své tělo pozorností a láskou, i když budeme cítit zármutek nebo zmatenost. Pokud žena prochází obdobím vnitřní prázdnoty, je nezbytné, aby cítila podporu ostatních žen. Aby měla pocit, že všechny její emoce jsou vítány a žádné nejsou odmítnuty. To je svoboda! A pak se v nás může projevit skutečná síla.

Na spirituální úrovni je mateřské zranění prožíváno jako pocit oddělení od života, od světa. Matka je první člověk, se kterým zažíváme jednotu. Ukazuje nám postoj ke světu. Integrace mateřského (ženského) zranění je proces zasvěcení do své vlastní síly a smyslu života.  Postupně se nám napravuje postoj k životu, cítíme se svobodnější a přijímáme kvalitu bohyně, která se rodí do tohoto světa. Je to způsob, jak uctít ženskou linii – ženy, které byly před námi a ženy, a které přijdou po nás.

Do té doby, než se setkáme s mateřským zraněním, posvátné ženství je jen pohádkou, fantazií, kdy hledáme někoho, kdo nás zachrání, kdo ale stále nepřichází.

Ženy, které na sobě vnitřně pracují, vytváří novou ženskou linii. Ne tu pokrevní, přes ženy ze svého rodu, ale přes vědomí, které se na Zemi vytváří. Přes ženy různých kultur, národností, sexuální orientace a vyznání, kterým se probouzí vědomí a které se podporují v dosažení jejich společného cíle.

Ivana Valová
www.atlantskaskola.cz

Integrace mateřského zranění

Mateřské zranění je sada omezujících přesvědčení, které jsme získaly od své matky, které nás podvědomě zraňují, omezují naše sebevyjádření a poškozují vztah k ženství. Mateřské zranění zahrnuje zranění, ke kterému se matky nehlásí.

 

Když jsme byly malé holky, matka mohla chtít, abychom byly nějaké. A tak jsme potlačili své emoce a autentické potřeby. Mohla nás podvědomě učit, že je bezpečnější neříct nahlas svůj názor a v kontaktu s muži ze sebe dělat něco menšího, než jsme. Myslela to dobře, učila nás tímto způsobem zajistit si lásku a být v bezpečí a tak nás ochraňovala.

Mateřské zranění se projevuje jako pocit tlaku, který v sobě cítíte, když jste s matkou. Nebo podrážděnými reakcemi na její projevy a komentáře.

Mateřské zranění je bolest ženského útlaku, která se dědí po generace žen. Zahrnuje dysfunkční vypořádání se s tímto útlakem. Společnost si žen necení, není tu dostatek lásky pro nás. Matka proto nejde svou cestou a není sama sebou. Kvůli rodině, manželovi, svým rodičům… Podvědomě tento model může přenášet na svou dceru. Pokud se matky obětovaly, nevědomě tento postoj předávají dál.

Matky mohou vyžadovat poslušnost výměnou za lásku – nebudeš milována, pokud nebudeš poslouchat. Matka podvědomě říká: „Poslouchám patriarchální model, abych nebyla důležitá a neděsila ostatní. Ty budeš dělat to samé, musíš se podřídit. Stoupni si do řady žen, které dělaly to samé před tebou. Buď hezká a mlč.“

Téma mateřského zranění se týká vztahu k sobě jako k ženě, ke své dceři a vnučce, k ostatním ženám, ale i k mateřství a porodu.

Pocit bezpečí. V každé rodině se vyskytuje nějaký nevyřešený problém a je tu ukryté trauma a z toho plynoucí zranění. V dětství si proto rozvineme mechanismus přežití a jako děti se naučíme v tomto prostředí přežít. Potřeba bezpečí je jedna z nejdůležitějších potřeb. Kvůli potřebě pocitu bezpečí si dcery často musely vybrat mezi tím, být milována nebo být silná a svá. Většina dcer si vybere být milována.

V dospělosti se ale chceme mít dobře a žít plnohodnotným životem. A právě v této době se začnou vynořovat tyto zranění a bloky. Nemůžeme se učit novým věcem a být kreativní, pokud nejsme v bezpečí. Je to transformace.

Vnitřní boj. Spousta žen v sobě cítí vnitřní tlak, který je způsoben bojem uvnitř sebe. Čím více jsme bojovaly, tím více jsme se cítily v bezpečí. V současné době se učíme otevřít se svému zranění a uvolnit se.

Některé ženy se vyhýbají svému zranění, tak raději mají děti. Ne každá žena je matkou, ale všechny ženy jsou dcerou.

Věty, které se přenášejí z generace na generaci:
Matka se pro tebe obětovala a ty jsi nevděčná!
Neměla bys k ní cítit to, co k ní cítíš!
Jak se opovažuješ zpochybňovat motivy tvé matky!
Tvoje matka to neměla jednoduché.
Nepřidělávej jí ještě víc starostí než má!
Víš, že tě matka miluje.
Zaměř se ve vztahu s matkou jen na to dobré.
Máš přece jen jednu matku!

Něco své matce dlužím.
Potřebuji její podporu.
Musím se mírnit.
Neměla bych být na svou matku naštvaná.
Matka a dcera jsou přece nejlepší přítelkyně.
Neměla bych zraňovat svou matku.

Moje matka by byla dotčená, kdybych udělala to, co opravdu chci.
Bylo by to úplně něco jiného, než to, v co věří a jaký má pohled na svět.

Otevření se těmto informacím je pro nás zdroj informací, odkud pocházíme. Naše matky jsou základem pro prvotní vztah k sobě, jako ženě.

Příklady způsobu, kterým můžeme ochraňovat své matky samy před sebou:
Ukazujeme matce svou masku.
Ukazujeme pouze emoce, které si přeje vidět.
Nekonfrontujeme ji se stylem chování, které nás uráží, ponižuje nebo jakým nás manipuluje.
Necháváme ji, aby si z nás dělala odpadní koš svých emocí.
Když jsme s ní, uzavřeme se do ochranného obalu.
Jsme stožárem její osobní nejistoty.
Nenastavujeme jí své hranice.

Matky, které jsou odříznuté od svého zdroje emocionální výživy, mohou vidět hranice své dcery jako napadení a mohou na to reagovat chladnou odtažitostí, uzavřeností nebo agresivitou.

Jak se projevuje mateřské zranění. Pokud se nekonfrontujeme s mateřským zraněním v ženské linii, bolest potlačujeme, aby se z ní stal náš stín, který se manifestuje jako:
Soutěžíte s ostatními ženami a porovnáváte se s nimi – nikdy se necítíte dost dobrá.
Máte pocit, že je něco s vámi špatně.
Jste psychicky útlumená.
Máte pocit, abyste byla milována, děláte ze sebe méně, než jste.
Pocitem viny z toho, že chcete mít víc, než máte teď.
Nenávistí sebe, sabotáží sebe v momentě, kdy by mohlo dojít v životě k průlomu.
Neschopností říct ne, neschopností říct ano.
Příliš se zabýváte emocemi druhých, příliš se naciťujete do druhých, podvědomě se cítíte zodpovědná za špatné emoce svých blízkých.
Máte tendenci na sebe brát emoce druhých lidí a řešit je za ně.


Jste příliš strnulá, dominantní, jste perfekcionistka.
Příliš kontrolujete věci ve svém životě (chybí vám pocit bezpečí).
Jste příliš hodná, protože si myslíte, že tak získáte ocenění.
Máte nízký pocit sebehodnoty.
Necítíte se bezpečně, abyste mohla zaujmout svůj prostor a říct pravdu.
Nejste plně sama sebou, protože nechcete děsit ostatní a nedělat příliš rozruchu.
Máte vysokou toleranci k tomu, jak špatně se k vám druzí chovají.
Máte poruchu příjmu potravy, depresi a jste závislá.
Nikdy nenaplníte svůj potenciál pro strach z neúspěchu nebo nesouhlasu.
Máte slabé hranice a nejasný smysl pro to, kým jste.

Pravdou je, že žádná matka nemůže zachránit své dítě. A žádné dítě nemůže zachránit svou matku, nebo vztah mezi svými rodiči. Matky musí čelit svému zranění. Dcery pak nebudou mít touhu sejmout z matky část břímě.

Co je potřeba udělat? Identifikovat potřeby, které nebyly matkou naplněny, a z něj plynoucí zranění, které bylo a je předáváno v ženské linii. Toto zranění je zároveň portálem k vlastní ženské síle. Je to přechod od sebedestrukce, k uvědomění, že můžeme přežít, i když nás matka odmítne, k lásce a péči vnitřní matky, která nás miluje a přijímá takové, jaké jsme. Uvolnit rovnítko mezi: být spontánní a autentická, rovná se být opuštěná a odmítnutá (svou matkou), na to být v bezpečí, milovaná, opečovávaná (svou vnitřní matkou). Přeměnit v sobě pohled limitující matky na matku, která tě bezpodmínečně podporuje a miluje.

Integrace mateřského zranění pomáhá dcerám a matkám vytvářet prostředí, kde obě vyjadřují pravdu, kde spolu komunikují beze strachu, že pravda o jejich emocích ukončí jejich vztah. Kde bolest nemusí být potlačovaná, aby se z ní stal stín, který se manifestuje jako manipulace, soutěžení nebo sebenenávistí. Kde je zármutek plně procítěn, aby se mohl proměnit v lásku, která zahrnuje podporu obou navzájem a hluboké přijetí sebe. V lásku, která nás osvobozuje, abychom byly odvážné, autentické, tvořivé a naplněné.

Dcera, která léčí své mateřské zranění, uvolnila připoutanost k požadavku, aby se její matka změnila. Uvolnila tak potřebu malé holky v ní, aby se její matka změnila a konečně jí dala to, co potřebuje.

A to je pak pro její matku velká úleva  :)

S láskou
Ivana Valová

www.atlantskaskola.cz

Zdroj – Bethany Webster - www.womboflight.com

Oheń vzteku

Fotka uživatele Atlantská Škola.Fotka uživatele Atlantská Škola.

Vztek není špatný
Vztek není nespirituální
Vztek není proti životu
Vztek je jako oheň.
Oheň respektujete, staráte se o něj, necháváte ho hořet.
Není třeba oheň dusit, nebo ho hasit.
Není třeba oheň pohánět k někomu jinému.
Když necháte oheň plát, je bezpečný.

Vztek je energie, a není ani dobrá, ani špatná.
Dýchni do něj.
Nech jeho prudkost proudit ve svém těle.
V hlavě, šíji, hrudi i břichu.
Cítíš tam tu sílu?
Vnímáš, jak tě oheň volá, aby sis vzpomenul
Na svou důstojnost, vědomí své ceny.
Nacházíš svůj hlas, mluví tvojí pravdou,
Ochraňuje ty, kteří se ještě neumějí ochránit.
Udusit oheň by znamenalo
udusit inteligenci ohně.

Vztek s sebou přináší dary, které nemůže přinést zármutek.
Najdi zlatou střední cestu.
Nepotlačuj oheň vzteku, ani ho na nikoho neházej.
Ale pociťuj ho.
Pokloň se před ním.
Znalý jeho krásy.

Jeff Foster

http://www.atlantskaskola.cz/

Mooji

Fotka uživatele Miroslava Večerková.

Buďte vděčni za mysl,jejímž úkolem je napadat falešnou verzi,
vás samotných, dokud se nestane nesnesitelnou
a vám nezbyde jiná možnost než to vzdát a přijít Domů.
Mooji